Turecko - Syrský denník

 2001

Úvod

Zde si můžete přečíst autorovy zážitky z cestování do Sýrie. Tyto stránky vznikly až po roce po uskutečněné cestě. Zápisky zapsané autorem denníku vznikaly v průběhu jeho cesty, ovšem jejich přepis do počítačová formy se autorovi podařilo dokončit až po uplynutí jednoho roku kvůli jeho vysoké zaneprázdněnosti.  Jednotlivé poznámky v denníku byly autorem psány často na nevhodných místech na psaní, proto se vám může zdát, že některé zápisky nedávají absolutně smysl. Autor nemá čas na to, aby různé nesmysly napsané na těchto stránkách našel a opravil. Autor nicméně bude rád, jestliže ho o případných nesrovnalostech v textu upozorníte na tento mail.  

6.8. Den první

Vlak nám odjíždí z Hlaváku ve 23:22, dáváme si proto s Mirkem sraz na 22:45. Mirek přichází o čtvrt hodiny pozdě. Hlavně že přišel, sám bych asi nejel. Máme zakoupený místenky do kupé. To s námi sdílí  ještě 4 alemáni - 3 kluci a 1 tlustá a dost hnusná holka. Moc se spolu nebavíme, zjišťujeme jenom, že jedou do Budapešti. Vlak je zpočátku docela plný, tak ze 3/4. Doufám, že se trošku vylidní a budeme se moct přesunout do nějakého uvolněného kupé. Cesta je docela v pohodě, alemáni se zřejmě dlouho nemyli a tak si myslí, že smrdí, neustále se totiž voní a mažou cestovníma kapesníčkama, takže tu aspoň není cítit "německý smrad". Pořád žerou ňáký bábovky a ty slavnostně zapíjejí třetinkovýma krušovicema. No FUJ!

Cestou do Brna žhavým sms brány o 106. Všichni bohužel už šli spát, až na Viktora, kterej pařil na kompu a Aleše, kterej byl tak trochu trdlá káry. Na cestě do Brna vlak zastavuje ve všech prdelích, třeba jako je Kolín, Havl. Brod apod. Vlak se aspoň malinko vyprazdňuje.

V Brně přistupujou další lidi (naštěstí né nám do kupé). Mezi nimi i rušná dvojice nějakých kluků, kteří obsazují vedlejší kupé. Hlas jednoho z nich mi přijde povědomej, ale byla by to dost náhoda ho tady potkat. Za prvý je z Prahy a za druhý nechápu, co by dělal ve vlaku do Bukurešti. Asi po 15 minutách jsem si skoro jistej že je to on.  Jdu to vomrknout na chodbičku, nakouknu do kupé a skutečně je to on. Docela dobrá náhoda potkat tady kámoše.

Jede s partičkou na 3 týdny do Rumunska na hory a pak se poflakovat na pláž do Bulharska. Vystupuje v 5 hodin v Bratislavě, kde by se měl setkat s ostatníma  z jeho grupy. Je jich celkově 7, ostatní jedou stopem. Je to trochu smolař, vytáhnul si sirku že to bude on, kdo pojede sám. Stop mu teď v noci prej moc kupodivu nešel a tak se rozhodl jet do Bratislavy vlakem. Je to pohodář.

Jeho kámoš je taky dobrej týpek. Slovenský metalák, co jel hledat práci do Čech. Nic ovšem nenašel a tak jede domů. Přivydělává si darováním krevní plazmy ve Vídni. Dostane za to celejch 250 šilinků! No to je fakt super! V Bratislavě oba vystupujou. Využívám toho, a jdu se podívat do nádražní haly hlavního bratislavského nádraží - to je velký asi jako 1/4 Masaryčky. Kupuju si z automatu teplou čokošku a pro jistotu se jdu taky vysrat, záchody ve vlaku jsou dost nic moc. Taky si kupuju za 30 Sk bagetu, docela hnusná, dost suchá a bez majonézy. V trafice si ještě kupuju ranní MF Dnes, tam je ovšem jako obvykle naprostý hovno, žádný zajímavý článek.

7.8.      Den druhý

Po Bratislavě jedem do Maďarska. Všichni celníci se činí. Na každý hranici obdržíme po 2 razítkách, takže se mi moje chudá sbírka asi dost rozroste. Taky je zajímavý, že zatímco se českej a slovenskej průvodčí naší jediný jízdence pro 2 osoby každej divili, pro Hungyára je OK.

Trošku se mi podaří usnout, ale jenom tak na půl hodinky, možná na hodinu, ale spánek nic moc. V Budapešti vystupuje německá čtyřka. Sundáváme tedy bágly a jíme. Najednou do kupé vtrhne zřejmě fr. rodinka - maj místenku zrovna k nám - krucinál! Jejich pět a v kupé začíná být těsno. Naštěstí vedlejší kupé je prázdný a tak se jejich 3 dětí (2 kluci + docela pěkná micka) přesunují tam. Rodiče zůstávají v našem kupé, to je možná dobře, aspoň nejsme v kupé sami- Rumunsko je prej dost drsný. Krade se prej všude a všechno, tak uvidíme.

Dostávám sms zprávu od Janičky. Docela nelogická zpráva, Janička je zřejmě asi po nějaký kalbě. Zní: No to je bes, je vyrazim zitra na cundr Sandra - kamoska ma pekne velmi destive pocasi nam opravdu preje. koncim v kavarne, je to otrocina. Můžu používat jenom oskartu na příjem + twist - sms za 10 Kč, takže to radši nikomu nepíšu a šetřím na případné problémy.

Cesta je ale docela fajn. Hungársko je hnusná rovina, všude jsou jenom pole, skoro žádný lesy. Na polích jsou smotaný balíky slámy. Je to přesně stejný jako před deseti lety, kdy sem byl v Maďarsku naposled.

Ve vlaku nejde dělat skoro nic, takže jenom sedíme, čumíme, jíme, pijeme a bavíme se a já sem se tu už musel jít jednou vysrat. V našem vagónu ČD neteče voda (FUCK off ČD), takže sem musel jít až do rumunskýho, kterej je i o trochu čistší a novější. Vagón ČD je hnus a špína, reprezentace ČR ČD = 0.

Vlak je už plnej jenom tak z 2/5 - 1/2, český vagóny jsou pro mě nechápavě plnější než rumunský. Asi je pro místní vagón s koženkovejma sedačkama vnímán jako západní luxus.

Čím víc na východ Maďarska, tím je poznat, že kraj je chudší a chudší - domy neopravené a silnice vypadají už taky hůř. Vymetáme každou Maďarskou prdel, slovo expres či rychlík zde asi neznají, nebo to je pro ně to, že vlak aspoň nezastavuje ve vesnici o 10 a méně obyvatelích.

Je to tu docela chudý, pěstujou si tu hlavně slámu - ta je všude, nic jinýho není vidět. Vlak sebou docela hází, takže se mi špatně píše a doufám, že to co teďka napíšu někdy v budoucnu ještě po sobě přečtu.

Mobil šlape, v Maďarsku jsou 3 operátoři, Westel, Hun 70 a PanHun. Po včerejší sms smršti už mi na baterce svítí jenom 3 čárečky, u Mireille si ho nesmím tedy zapomenout mu dobýt šťávu.

Po pasový kontrole, kterou prováděl 1 celník spolu s dalšími tak 7 přičumovači jsme vjeli do Rumunska. Vlak se pomalu vyprazdňuje a tak už je jeho obsazenost jenom tak z 1/5. Na každé rumunské železniční stanici vlají minimálně 2 vlajky, většinou je jejich počet tak 5. Při projíždění vlaku stanicí  přednosta zdraví vlak na nástupišti a další velký počet zaměstnanců dohlíží na bezpečný průjezd vlaku.

Cesta vlakem je v pohodě, docela dobrý koleje. Jen trošku rušný osazenstvo vlaku. Značku zákaz kouření tu zřejmě zatím neznají. Při projíždění vlakem venkovem 99% místních občanu této zpomalené země mává, zbylé 1%, převážně děti okolo 12 let věku, ukazuje fakáče. Zvláštní.

Silnice, tedy alespoň hlavní, vypadají docela dobře, což mě překvapuje, protože jsem čekal, že to budou samý díry. Nejčastější auto, které lze potkat na silnici, je samozřejmě co jiného než Dacia.

V Rumunsku je největší bordel, co jsem zatím viděl (jak později zjistím, oproti Sýrii je to jen velmi slabý odvar). Všude se válí samej šrot a pobíhá domácí zvířectvo, zvláště pak slepice jsou všudypřítomné. Kousek za Aradem je snad každý kilometr malý kamenolom, vypadá to fakt hrozně.

Je tu docela dost vedro, typoval bych tak 35 ve stínu, žádný vítr, vzduch se vůbec nehne. V kalhotách se pěkně smažím, ale převlíkat se mi moc nechce, takže to radši vydržím.

Rumunská krajinka

Cesta přes Rumunsko utíká docela dobře. Země je dost odlišná od západní Evropy, kde jsem převážně cestoval, takže je stále na co koukat. Vesnice vypadají dost chudě. Cestou míjíme neuvěřitelně velký počet hrozně hnusných obrovských továren a chemiček. Většina továren a chemiček je naštěstí pro životní prostředí již mimo provoz. V řekách je naházeno velké množství harampádí, od železobetonových bloků počínaje, buldozerem konče.

Prší! Super! Teplota se snižuje během chvilky tak o 10 C, takže je najednou příjemná teplota. I když je teď teplotně akorát, sem už docela umatlanej a tak se těším k Mireille na sprchu. Doufám, že v Bukurešti tento den poteče voda.

Jedeme nějakou opuštěnou oblastí. Je tu jenom pár lůzrovskejch vesnic, kde chcípli alespoň 2 psi na každém rohu, ale kupodivu signál mobilních operátorů sem už dorazil, tak to možná takový díry, jako si myslím, nebudou. Ve vlaku už moc lidí není, tak jdu vočumnout ostatní vagóny. Vepředu je rumunský jídelňák, obsluhuje tam do půl těla opilej Rumun. Skvělý! Paráda! Cestou nazpět objevuji českej lůžkový vagón, kde maj lahváče krušoviček za 15 Kč + 3 Kč se musí platit záloha. Hned tedy  2 kupuju a štráduju si to s nimi k nám do kupé. Mirkovi, hned jak spatří pivo, se okamžitě roztřpytí oči. Je pohoda, cesta líp utíká a tekutiny se takto doplňují daleko snadněji. Mirek jde ještě pro další 2 pivka. Obsluha bufíku má v českym vagóně lednici a tak je pivo vychlazeno jako ze 7. schodu. Těmito 2 pivy splňujeme tedy náš pitný režim minimum 4 litrů tekutin denně již v 19:30.

Na nádraží přijíždíme s půl  hodinovým zpožděním. Před Bukureští máme totiž furt červenou, takže musíme každou chvíli čekat. Strojvůdce troubí sice o 106, ale je mu to prd platný. Ve 23:45 tedy přijíždíme na nádraží, Andrej už nás tu čeká s cedulkou s našimi jmény. Veze nás svoji károu domů. Fáro je úžasný, starý olcit. Motor se nejdřív musí zahřát a tak chvíli musíme čekat, než můžeme vyrazit. Andrej je docela závodník,  se svým olcitem to na bukurešťských bulvárech vytáhne skoro na 80 a ještě se přitom stačí vyhýbat všem ďourám, kterých je tu opravdu dost, ale i tak auto pěkně skáče. Cestou málem sejmeme 2 psy, ale asi by to vůbec nevadilo a ani by to nebyla pro místní moc škoda. Je jich tu po ulicích opravdu dost.

Přijíždíme domů a hned si dáváme sprchu, po 24 hodinách ve vlaku dost osvěžující. Večeříme taky asi poslední pořádný jídlo před naším putováním po Turecku a Sýrii - kuře, párek, frites, pivo, rajský oválného tvaru… Na oplátku dávám dary, becherovku, pivo, kosmetiku a maňáska pro jejich dítě.

Ve dvě jdem spát, v 9 nás budí Andrej, jde akorát do práce a tak se s ním už loučíme. Po snídani jdeme skouknout Bukurešť. Průvodce nám dělá Andrejův otec, učitel francouzštiny a tak domluvit se s ním není problém. Cesta do centra autobusem zabere asi 20 min a lístek na autobus stojí 5000 lei. Autobusy tu jsou dost staré, některý můžou být i tak 30 let staré.

8.8. Den třetí

Čaušesko nebyl vůbec žádný troškař, jeho palác je opravdu úžasný. Obrovské bulváry, všudypřítomný psi a žebrající děti - takový  je náš první dojem z Bukureště. Ještě stíháme podívat se na patriarchát a pak už spěcháme domu pro věci. Vlak do Istanbulu nám totiž odjíždí už ve 14:00. Ještě dáváme lehčí obídek - kuře, párek, salám, sýr - děláme si zásoby tuku, ty jistě budou potřeba.

Čaušeskův palác

Jedeme tentokrát trolejbusem.Nedávno jsem někde četl, že některé trolejbusy v Bukurešti probíjejí. Doufám, že to nebude náš případ. Maximální rychlost trolejbusu odhaduji tak na 30. Pokud už  trolejbus dosáhne této rychlosti, sedící ženy v buse se začínají modlit.

Na nádraží musíme jet metrem, jeho použití se zdá být docela snadné. Nějak záhadně se dostáváme na Gare de Nord, odkaď jede náš Bospor expres. Loučíme se a jdeme najít naše kupé. Máme koupený lehátko, v našem kupé nikdo není a tak se zdá že ho budeme mít celý pro sebe. Nikdo nepřistupuje a odjíždíme, pohoda. Rumuni rozhodně nemají na spěch, vlak z nádraží vyjíždí s půlhodinovým zpožděním.  Rumuni nás snad asi 5x  kontrolují, jestli máme lístek. Rezervačku na lehátko odevzdáváme Turkovy- našemu správci vagónu. Do Bulharska je to z Bukurešti 73 km, vlak to stíhá ďábelskou rychlostí za 1,5 hodiny. Neustále chodí průvodčí a dívá se, jestli někdo nepřistoupil. Je to docela zajímavé, protože mezi Bukureští a hraničním městem Giorgu není ani jedna zastávka. Na hranici tedy přijíždíme s 30 min zpožděním, vlak tu další asi 1,5h stojí. Fasujeme alespoň povlečení, snad bude průjezd přes Bulharsko v pohodě a mi se nějak vyspíme.

Náš lehátkový guide je Turek, vypadá docela sympaticky a stále chodí sem a tam neznámo kam. Máme žízeň po něčem vychlazeným a tak se jdu podívat po vlaku. Turek bude možná prodávat nějaký turecký krušovice. Turek sice nic neprodává, zato Rumun jo, ale pivo za 1,5 $ nemusíme. Po tý hodině a půl čekání odjíždíme do Ruse- Bulharský přechod. Tam stojíme asi další hodinu. Ubíjející čekání nám zpříjemňují šmelináři. Prodávají milion trl za 1 $, tak s tím ať nám vlezou na hrb. Děti pro změnu neprodávají cigarety a peníze, ty prodávají coca-colu a sušenky. Od nich si ovšem taky nekupujem nic. Nějaká holka (Mirek ji označil za smažku) běhá našemu lehátkovému stewardovi pro vodu. Zřejmě se s ní dobře zná. Celkově jsme tedy za 5 hodin, co jsme na cestě z Bukurešti ujeli 80 km. Dělá to úctihodný výkon 16 km/hod. Jestli to půjde takhle dál, tak sem opravdu zvědavej, jak budeme v Istanbulu v 9 hodin.

Noc je v pohodě, cestou nepotkáváme žádný čórkaře ani žádný háčkaře, jak nás někteří v Praze strašili. Na Bulharsko-Tureckých hranicích na bulharský straně čekáme další asi 3 hodiny. Fakt nechápu proč! Na tureckých hranicích nás čeká další z potkávacích náhod. Potkáváme tu Mariku - spolužačku ze ZŠ, jede s partičkou stejným vlakem jako mi do Istanbulu. Pojedou buď do Gruzie nebo do Sýrie, rozhodnou se podle toho, kolik bude stát vízum. Nechápu ovšem jak se chtěj dostat do Sýrie, když na vízum v Praze se čeká minimálně 8 dní.

 

Home
4-6
7-9
10-12
13-15
16-18
19-21
21-24

 

 

         

             

 

vytvořil: skuban