Turecko - Syrský denník

 2001

27.8. Den dvaadvacátý

Probouzím se zimou kolem šestý ráno. Do Ankary přijíždí vlak asi s hodinovým zpožděním. Loučíme se s překladatelem a rovnátkama a její famílií. Jdeme se mrknout jak jedou vlaky do Istanbulu. Potřebujeme jet vlakem co nejdřív ráno, abychom byli co nejdříve v Istanbulu a mohli tak utratit naše poslední milióny. Náš Bospor expres jede do Bukurešti v 11 večer. Máme 2 možnosti. Buď jet vlakem v 8 nebo pak v 10:20. Příjezd je v 16:45, respektive v 16:50. Po zjištění že první vlak nejede z východu, ale odjíždí přímo z Ankary, tak u něho nehrozí žádný zpoždění, kupujeme lístek tady na ten, i když to ranní vstávání bude krutý.

Vystavujeme si na naše Eurodomino lístky a musíme ještě doplácet dva a půl miliónu. Jdeme do centra, z nádraží je to tak kilák a půl. Nejdříve hledáme hotel k ubytování. Prohlídneme jich pár s cenou  mezi 10-25 mil za pokoj pro 2. Nakonec se ubytováváme v tom nejlevnějším. Jmenuje se to SAN. Hotel je dost hnusnej. Na pokoji tu jsou plechový skříně, jako v nějaký tělovýchovný jednotě. Naštěstí prostěradla a peřiny jsou nám vyměněny za čisté, takže se nemusíme bát nějaké turecké špíny.

Dáváme si sprchu. Milé překvapení, teče tu jak teplá, tak studená voda. Je to vlastně první hotel po návratu ze Sýrie a poslední hotel v Turecku. Co není ovšem překvapení, že sprcha je postavená tak, že její proud je namířen na záchod. Mě se zrovna nechce a tak se musím sprchovat v určitým předklonu – dost nepohodlný. Škoda že nemůžu využít ten luxus – srát a sprchovat se zároveň. Sprcha samozřejmě nemá rozprašovač, což je v takových levných hotelech úplně normální, takže teče jeden souvislý proud vody. Záchod je klasicky evropsky s turecky klasicky urvaným prkýnkem.

Po sprše si vaříme polívku. Česká polívka z pytle docela bodne. Oba dva se už těšíme na pořádnou českou stravu. Zatím nám musí stačit instantní hovězí polívčička.

Po relaxu a jídle jdeme z hotelu na prohlídku Ankary. K vidění tu toho moc není a tak první na co se jdeme podívat je nejvyšší bod v Ankaře – hora vysoká asi jako půlka Petřína, na které je postavena pevnost. Vyjit nahoru je docela snadný, cestou procházíme bazary s angorskou vlnou a všelijakejma dalšíma věcma. Odrážíme útok malých harantu volajících na nás money money a taky útok nějaký stařenky co se nám snaží prodat posmrkaný kapesníky na hlavu.

Rozhled z kopce je docela dobrý, ale docela taky hnusný. Na jednu stranu jsou vidět slamy se spoustou odpadků v ulicích, na druhé straně je vidět nové město s moderníma budovami. Zjišťuju, že čím chudší země, tím jsou tu vetší rozdíly mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. Řešením pro odstranění antiglobalistů by bylo to, aby všechny země byly pořádně prachatý. Co je na těch slamech docela hnusný, že jsou umístěny prakticky přímo hned vedla centra města.

Cestou z kopečka se jdeme mrknout na starou mešitu s dřevěnými stropy a sloupy. Bohužel je zavřená, takže se musíme dívat přes sklo. Už nám taky pěkně vyhládlo a tak jdeme najít nějaký donner. Nacházíme zakouřený donner salome s cenou 500 TRL za donnera s ayranem. To je dobry, donneráč je tu možná nejlepší, co jsem v Turecku a Sýrii měl. Ayran už za donnerem trošku pokulhává, je nalit do třetinkovýho půllitra. Chutná docela zvláštně, zdá se mi nějak zředěný. Na ayranu je pozoruhodná i pěna, která s časem nemizí, ale zůstává tam stále ve stejném objemu. Po napumpování žaludku donnerem jdeme směrem k Ataturkovu mauzoleu.

Cestou to bereme přes poštu. Jedna známka do Evropy tu vyjde na pěti kilo, stejně jako božský donner. No co se dá dělat, poslat je musím. Najít Ataturka nám dělá docela problémy. Na cestu se ptáme pár lidí. Buď máme smůlu, nebo tady v Ankaře vůbec nikdo anglicky nemluví, takže vysvětlení cesty dostáváme vždycky v turečtině. Turci jsou fakt národ! Mluví na nás vždy turecko anglicky, tzn. 30 slov  turecky a mezi nimi je jedno anglicky. Člověk proto musí být ve střehu, protože často se jedná o slovíčka naprosto zásadní, jako je left nebo right. Strajt v Turecku nikdo nezná a tak to vysvětlují jako no left no right.

K Ataturkovi dorážíme asi po půl hodině bloudění. Jsem z toho dost otrávenej, hlavně mám ze sandálů značně sedřený nohy, takže každý krok je pro mě utrpením.

U vchodu do areálu mauzolea musím nechat baťoh na vrátnici u hlídky. Zřejmě kvůli tomu, abych k jejich praotci Turkovi nepřines nějakou to bombu a on se z toho chudák neprobral. Na co tam ovšem mají ten rtg, to fakt nechápu. Se vstupem do mauzolea se člověk vyskytuje jakoby v jiném světě – anglicky sestříhaný trávník, německá čistota a ruská velkolepost. Mauzoleum je fakt obrovský, je asi postavený podle moskevského vzoru. Z dálky mauzoleum značně nápadně připomíná řecký Olymp. Ataturk je pro ně prostě bůh.

Turci jsou hrozný nacionalisti, kvůli jednomu tajtrlíkovy postavit takovouhle budovu, to je fakt děs. No možná je to fakt jejich hrdina, dal jim totiž nezávislost. Je to ovšem jejich jediný hrdina a tak je v Turecku k vidění opravdu všude. Všechny bankovky s obrázkem Aty, najít jinou sochu než tu, která by zobrazovala někoho jiného než jeho, je v Turecku prakticky nemožné. Bolí mě už dost nohy od sandálů, mám je fakt docela dost na krev. Sundávám si  proto sandále a chci si sednout a trošku si odpočinout. Sedám si na schody. Za chvíli je u mě tureckej policajt – prudič a naznačujeme jako abych vstal. Protože on má u sebe zbraň a já nikoliv (pominu-li naše smradlavé sandále), tak vstávám.

Mauzoleum zavírá v pět a tak jsme vyhánění k východu. Cestou to bereme přes nádraží, Mirek si chce koupit nějaký pohledy. Při cestě potkáváme rovnátka s famílií, návštěva ortodonta prý byla OK. Už mě moc nebaví se s ní bavit, naštěstí mě v tom zastupuje Mirek a baví se s ní on. Nádraží je odsud asi 10 min a tak naše trápení není zas až tak dlouhý. Rovnátko si to bude zase drandit nočním vlakem do Kayseri. Představa, že bych musel kvůli rovnátkům jezdit 10 hodin každý měsíc tam a zpět je dost děsivá. Zlatá Praha, zlatá civilizace.

Po náhodném setkání s rovnátkama na nádraží potkáváme se ještě potkáváme s chlápkem překladatelem. Srší jeden fórek za druhým, připadá mi trošku nalitej, každopádně jeho obchodní jednání, na který jel, dopadlo asi dobře. Ankara je svými „náhodnými setkáními fakt velká vesnice“.

Na nádraží se setkáváme taky s 2 českýma studentama z Brna. Jezdí po Turecku jenom vlakem, pořídili si totiž falešnej interrail. Jeden si ho koupil za stopáďo v horší kvalitě, ten druhej prej za 1500 (ten v hodnotě 10 litrů na celou Evropu) v naprosto nerozlišný kvalitě od našeho origoše. Ach jo, zase jsme něco nevyhmátli. Prej na to jezdí celá východní Evropa. Pražáci tedy ne, ani Marika a spol se o nějakých falešných jízdenkách nezmiňovali. Každopádně Brňáci jsou trošku trdla. Přijeli totiž do Nemrut dagi a když zjistili, že výjezd stojí 15 koláčů, tak se na to vysrali. Mohli si to určitě zjistit předem, nebo to nějak čecháčkovsky přechcat.

Bavíme se o Ankaře, Brňáci tvrdí, že je to jedna velká vesnice. Málem sem se neudržel a přidal k tomu poznámku jako Brno, ale naštěstí mi to z pusy nevyjelo. Spali taky v ňákym hotelu za 10 mil, teďka jedou do Eskisehiru. Tvrdí, že jsou na cestě už tři týdny. Dnes je 27., oni vyjížděli 11. večer. No asi se v Brně na ten čas hledí ňák jinak.

Jdeme už na hotel. Jsem docela odrovnanej. Beru si boty a vyrážíme ještě na donner. Všude mají jenom skopový a to nám moc nejede. Chceme kuřecí, ty jsou o dost lepší, bohužel už je nikde nemaj.

Dáváme si tedy Burek – trošku jako listový těsto se sýrem. Je to docela OK, akorát trošku suchý. Pro každýho to přijde asi na meloun. Cestou si ještě na náměstí sedáme na schody a jen tak kecáme. Přimotají se k nám 2 Turci našeho věku a něco blábolí. Po chvíli pochopíme, že to co nám chtěj asi sdělit je to, že už mají v sobě 4 piva a že už jsou na káry. Začnou ovšem prudit a chtít prachy na další chlast. Na ně serem. Ignorace nejvyšší. Sponzorovat Turkům chlastání rozhodně nehodláme. Turci to po chvíli vzdávají a odcházejí. My taky, jdeme spát na hotel.

28.8. Den třiadvacátý

Musíme být na nádraží nejpozději v 7:45. Vlak nám jede v osm. Protože jsme  v Ankarský vesnici, tak taky vstáváme jako správný vesničani brzo. Na nádraží je to asi půl hodiny pěšky. Dávám si ještě rychlou spršku a vyrážíme. Cestou si kupuji sezamový kola. Je nějaký suchý, ale mám dost hlad a žádný Mcdonner není otevřený, takže je to lepší než mít hlad. Na nádraží ještě zvládáme nákup vody. Cesta trvá 9 hodin, tak je potřeba se předzásobit.

Bohužel už nestíhám koupit nic k jídlu a tak budu asi celou cestu o hladu. Ach jo. Vlak vyjíždí na minuty přesně, je docela čistý a má vcelku pohodlný sedačky. Nicméně asi po 15 min jízdy se v první stanici porouchá lokomotiva nebo co a tak tu vlak nabírá asi hodinu zpoždění. Přijíždí jiná a už jedeme. Cestou míjíme vykolejený nákladní vagóny, který se tu vyklopil asi před týdnem. Železný vagóny jsou zohýbaný k nepoznání, jako kdyby to byly nějaké hračky. Doufám, že náš vlak nečeká něco podobného.

Ve vlaku naštěstí nikdo neotravuje s tím, že se chce předvádět jak dobře speak english quite good, takže cesto do Istanbulu je poměrně v pohodě. Kdybychom nestáli tu hodinu za Ankarou, tak tu cestu vlak stíhá za devět hodin, takhle za deset. Autobus to přes dálnici stíhá tak za 5. My máme vlak ovšem s naším Eurodominem skoro zadáčo, tak proto jsme se rozhodli takhle.

Protože vlak přijíždí s hodinovým zpožděním, spěcháme na trajekt do Evropy. Jsme už brutálně hladový a tak u prvního stánku dáváme spásnej donner. Přijíždíme do Evropy, další donner.

Chceme jet lehátkem, takže si na nádraží za 7,3 mil kupujeme každej lehátko. To je docela dobrá cena, v Praze jsme za to samý platili 350 Kč. Tady to vyjde asi na 210 Kč. Taky se náhodou dovídáme, že náš vlak vyjíždí už ve 20:30, takže nám zbývá asi tak hodina a půl na utracení posledních trl a na nákup dárků. Je to docela dobře, že odjíždí už takhle dřív, aspoň v Bukurešti budeme nějak snad rozumně večer. Vlak má sice podle jízdního řádu příjezd ve 3. Průměrná doba zpoždění tohoto vlaku je tak 5-7 hodin. Rychle nakupujeme nějaký dary – různý druhy oříšků apod. Bratrovi kupuju jeden sračkoidní Efez, ať si taky užije. Doufám, že bude mít radost!

Za posledních 250 si kupuju zmrzku u mekáče a hurá do vlaku na sirkéči. Je to fakt prdel, jedeme zase s tím samým lehátkovým průvodčím, samozřejmě v tom samém vagónu jako jsme přijeli. Vlak vyjíždí o trošku pozdě, ale to je v podstatě jedno, protože stejně nabere zpoždění několika hodin. Kolem jedenáctý usínám, Mirkáč asi taky, protože nás budí až celník na turecko-bulharské hranici. Na turecký straně čekáme skoro 75 min, na bulharský dvě hoďky. Na pořádný zpoždění je tedy dobře zaděláno.

29.8. Den čtyřiadvacátý

V 5 ráno vyjíždíme z bulharských hranic a vlak má tedy už tak hodinu a půl zpoždění. Cesta přes Bulharsko je pomalá, místní železnice by mohla být klidně provozována koňkou a bylo by to asi stejně rychlé jako náš bukurešťský expres. Cesta přes chudý Bulharsko trvá skoro 11 hodin, vlak jede podle mě nejvíc tak šedesátkou. Do kopce se ovšem jeho rychlost blíží rychlosti tureckého kamiónu. To asi aby vlakový lupiči mohli pohodlně naskakovat a vyskakovat.

Na bulharskou stranu s rumunskými hranicemi přijíždíme ve 4 hodiny. Do vlaku naskakuje tlupa překupníků. Dospělí prodávají cigára, kafe nebo šmelej s penězma. Děti prodávají coca-colu nebo fantu. Prodavačů je tu fakt asi tak 15. Stále si pletu ano s ne a tak na každého prodavače kroutím nejdřív hlavou, což v převráceným bulharským mozku znamená že ano. Hlavou tudíž naznačuju ano, slovně ne. No ale Bulhaři už na to musejí být zvyklí.

Za našim průvodčím už zase běží smažka, která tu byla při naší cestě do Istanbulu. Je úplně stejně oblečená, papuče na noze, býlí kraťasy a červený nátělník. Pro nás je tu už docela dost chladno, ale všichni tu chodí v kraťasech a tričkách. Asi na víc nemaj.

Smažka krade průvodčímu jedno prostěradlo a dělá si z něho sukni. Průvodčí si od ní kupuje jedno Bulharský pivko. Na našem vagónu se něco opravuje, tak doufám že to neodfláknou. Nerad bych skončil jako ty turecký vagóny u Ankary.

Po hodině odjíždíme na Rumunskou stranu. Za 30 minut je vlak prohlídnutej a zdá se, že by se mohlo jet.  To se ovšem jenom zdá. No prohlídnutí vlaku je vlastně velmi rychlé, protože v každým vagónu je tak 6 cestujících. Celý vlak se skládá z osmi vagónů, takže je nás tu asi tak 50 cestujících. Na hranicích se tedy čeká asi proto, aby vlak nabral jeho normální zpoždění a  aby tak nepřijel náhodou včas, což by jistě způsobilo velký poprask, když by se zjistilo, že vlak může přijíždět včas. Tady v Giorgu tu čekáme ještě tak hodinu a půl, pak přijíždí vnitrostátní expres z Bukurešti. My máme tedy asi volnou kolej a můžeme tedy jet.  Vyjíždíme tedy ve třičtvrtě na sedm. To už měl vlak být skoro 4 hodiny v Bukurešti.

Máme s Mirkem už fakt dost brutální hlad a tak odpočítáváme skoro každou minutu jízdy. Hlad se pokoušíme zahnat energitem, ale je to na hovno. Myslím na Andreje, Mirej a jeho prarodiče, co nám asi připravili dobrýho k jídlu. Mám hroznej hlad a tak už se na ně fakt nemůžu dočkat.

Vlak přijíždí do Bukurešti tedy kolem osmý večer, což je zpoždění o pouhých 5 hodin. Slabej průměr. Hned po příjezdu jdeme zjistit, jak je to rezervací jízdenky do Prahy. V nádražní hale je docela dav lidí, ale nakonec nalézáme to správné okýnko na mezinárodní jízdenky. Paní za okýnkem vypadá přesně jako Helenka z kouře. Má i podobný hlas. Ptáme se, jak to je a ona že potřebujeme rezervaci. Ta stojí asi 2,5 dolaru – 64 tis lei. Jdeme tedy na change office a měníme sedm doláčů. Budeme totiž potřebovat ještě na metro. Prachy máme tedy vyměnění a trádá k Helence. Ta nám ovšem říká, že rezervace prodávají až zítra ráno dvě hodiny před odjezdem. Nechápu proč nám to Helenka neřekla hned.

Jdeme tedy na metro. Cestu si docela pamatujeme z první návštěvy. Lístek stojí 10 tis lei. Systém cvakátek je tu na magnetický proužek + se na lístek vytiskne stanice a čas odkud člověk jede. Takže asi žádná vochcávačka nebude.

Věčného smolaře Mirka potkává samozřejmě smůla, když vloží lístek do cvakátka, tak se najednou porouchá a turniket ho nechce pustit. Na pomoc mu jde tedy zřízenec metra a ten ho bez problému pouští. No ušetřil tím aspoň jednu cestu na lístku. Lístek totiž platí na dvě jízdy. To je Mirkova smůla č.1. Smůla č. 2 přichází hned po nastoupení do metra. Vedle Mirka si sedá nějaký místní opilec. Vrána k vráně sedá. Opilec spí. S každým rozjetím metra se opilec opírá o Mirkáče. Ten jeho útok pokaždé odvrací jeho narovnáním. Lidé sedící naproti nám v metru se tomu smějí.

Asi po půlhodině jízdy metrem s jedním zvládnutým přestupem vystupujeme. Mirek si naštěstí dobře pamatuje cestu, já už moc ne. Kolem půl desátý tedy přicházíme k Mirej. Ta nás hned posílá do sprchy. Doufám že to není kvůli nějakému smradu co přinášíme, je to pod záminkou, že teplá voda teče jenom do 11.hodin. Sprcha je skvěle osvěžující a konečně po třech týdnech tu na sprše jde nastavit teplota vody.

Po vysprchování dostáváme jídlo – to na co jsme se nejvíc těšili. Kuřátko, brambory, paprika, rajčata, sýr, okurka, fanta a pivko. Je to SUPER. Po třech týdnech konečně pořádné jídlo. Za tenhle toho sním tak za celý turecký týden dohromady. Jako dezert jsou podávány neuvěřitelně dobré domácí koláčky. Trošku se s Mirkem stydíme za to, jaký jsme nenasyti. Mirej to ale chápe a říká nám, abychom jedli.

Dobře najedený ale dost utahaný uléháme v 11 a já skoro hned usínám. 

30.8. Den pětadvacátý

Probouzí mě až řev nějakých místních opilých babiček vracejících se asi ze seniorské diskotéky. To bylo asi ve tři ráno a od té doby se mi nedaří moc usnout. Protože nám vlak jede už v 7 ráno, tak musíme vstávat už v pět, abychom všechno v klídku zvládli. Lehká hygiena a těžká snídaně. Trochu sejra, kuře, rajčata… a zase neuvěřitelně dobré koláčky.

Loučíme se s našimi hostiteli a Andrej nás odváží svoji károu bez stěrače na nádraží. Tam už jsme kolem 6, kupujeme zase u Helenky rezervace a loučíme se i s Andrejem. Je to děsněj pohodář, takovej správnej řízek. Na to, v jakým stavu je ta jeho kára, tak jezdí pěkně zostra, a to i na můj vkus. Utrácíme poslední lei za vodu a žvejdy. Zmrzka u mekáče tu stojí v přepočtu asi 4 Kč, což je ještě míň než v Turecku ( 7,5). Budu se po příjezdu muset podívat na Bic Mac Index cen. No ale ostatní ceny jsou v rumunským mekáči docela vysoko.

Vlak vyjíždí na minutu přesně. V kupé s námi jedou ještě 2 Rumuni – mladý manželský páreček. Jedou do Bratislavy. To je blbý, naše kupé bude tedy obsazeno asi až do jedenácti večer. Zpočátku jsme si mysleli, že ten Rumun bude asi pěkně nafoukanec, ale nakonec se z něho vyklubal docela dobrý pohodář. Jeho žena je docela OK, ale nemusela by si na sebe plácat tolik make-upu.

Chlápek umí trošku anglicky, takže se s ním dá komunikovat. Jeho žena umí anglicky taky, ale nějak se jí moc mluvit nechce, asi se stydí. Nabízí nám chipsy, my jim koláčky. Říká že nemůže sladký, že už i tak je dost velkej tlustoprd. Tak se smějem. Dává nám taky sendvič se salámem a uzeným sejrem. Prasečí salámek po třech týdnech – my už mu bohužel nemůžeme nic nabídnout, protože nic už nemáme.

Cesta Panonií je docela pohoda, vlak jede tak 90tkou, takže máme aspoň pocit, že nám to pěkně ubíhá – není to jako bulharský courák. Ekonomický zázrak za ty čtyři týdny co jsme tu jeli nenastal a tak jsou tu stále vidět chudý vesnice a chudý kraje. Pouze příroda je tu bohatá a hory jsou tu opravdu překrásné.

Těšíme se na český pivko. Je tu český lehátkový vagón. Lahvoň za 15 Kč. To je pohoda. Bohužel ale nemají nic k jídlu. To je docela škoda. No neva, dáváme alespoň tedy pivko.

Odbavení na rumunských hranicích trošku trvá, Rumuni a Maďaři jsou důsledný a prohledávají každou skulinku ve vlaku. Nic by se sem nepodařilo schovat. V Budapešti nastupují slovenský pasováci a zjišťují, že naši Rumuni mají něco v nepořádku s pasem, snad mu chybí vízum nebo co a tak si Rumuni vystupují. No pohoda, máme volný kupátko. Je už docela večer, v českým vagónu kalí lehátkový průvodčí zřejmě se svými známými. Je docela nalytej, když jdu pro dalšího lahvoně, tak mě prudí, že jsem mu předtím nevrátil flašky a co jako že s tím on teď  bude dělat, že je musí vracet všechny. Nakonec pochopí, že to nejsme mi, kdo je nevraceli, ale stejně tak nám dává dvě poslední pivka, víc už prej nemá. No neva, stejně bychom si už asi víc nedali.

Přechod slovenských hranic v pohodě, na Slovensku k nám nikdo naštěstí nepřisedá, protože děláme že spíme. Každý otevře dveře, jenom se podívá a zase zavře. No paráda, vyjíždíme. Jsme tu v kupé samy. Na českých hranicích pohoda, českej pasovák prudí za špinavý baťoh na sedadle.

Ráno kolem půl sedmý přijíždíme do Prahy na Hlavák. Vystupujeme z vlaku a hned k nám přibíhá nějaký stařík. Anglicky se ptá, jestli nesháníme ubytování. Českého hotelového naháněče česky odháníme a stařík smutně odchází, zase žádný kšeft.

Loučím se s Mirkem a jedu domů. Cesta v pohodě.

Home
4-6
7-9
10-12
13-15
16-18
19-21
21-24

 

vytvořil: skuban