Turecko - Syrský denník

 2001

12.8. Den sedmý

Ráno se v 10 setkáváme s M+H na nádraží. Zatímco my jsme docela dobře vyspalí z hotelu, M+H spali někde v křoví kousek za nádražím. Celou noc jim prý za hlavou hejkal osel.

Jdeme stopovat, první místo tentokrát má M+H, nicméně já s Myšákem odjíždíme jako první. Bere nás nějaká dodávka, nějaký chlápek zřejmě s dcerou. Mluví trošku anglicky a tak se s nimi dá i povídat. Bohužel naše společná cesta je jen 10 km, po chvilce tedy vysedáme. Začíná být pěkný hic, nedá se ovšem nikam před sluníčkem schovat a tak musíme doufat, že nás někdo brzo vezme. Bere nás cisterna. Řidič neumí ani slovo anglicky, je to fakt naprosto jazykový ignorant. Jedinou řeč kterou ovládá je jeho turečtina.

Snažíme se s ním nějak bavit, ale jde to opravdu velmi těžce. Jediný co z něho dostanu je to, že se jmenuje Mekmet a že jede do Konya, což je skvělý, protože to je naší cestou. Říkali jsme mu sice jenom do Afyonu, ale snad se nám podaří mu vysvětlit, že bychom s ním chtěli jet dál. Před Afyonem nám řidič naznačuje, že bude chtít nějaké peníze, děláme nechápaví, kašlem na něj, on na nás ovšem taky a tak vysedáme na začátku Afyonu.

Rozhodujeme se co dál, protože ve městě se stopovat nedá. Volba tedy padá na autobus. Jdeme na otogar. Ve městě je úplně mrtvo, nic k vidění tu není. Zašlá sláva opiového města.

Na otogaru chceme jet autobusem až do Askesehiru. Bus je už pro dnešek plný a tak pojedeme minibusem, což je sice časově delší, ale to vůbec nevadí, protože je to  levnější a to je pro nás asi nejdůležitější. Trasa Afyon - Askesehir stojí 2,2 mil. Autobusy tu tedy taky nejsou nějak výjimečně levný, těch 100 kilometrů stojí asi 70 Kč. Minibus zastavuje na rozdíl od velkého autobusu úplně všude, stačí na něj jenom mávnout. Zajíždí i do vesnic, co nejsou na hlavním tahu.

Asi po hodině a půl vystupujeme v Askesehiru a Myšák si v autobuse zapomíná jeho slamák. Je hrozně naštvaný, rozzuřeně a nekontrolovaně mrská prázdnou plastovou lahví do nejbližšího náklaďáku. Navrhuji jít tedy na otogar, protože tam možná ten autobus bude chvíli stát. Bohužel ho vidíme na protější straně ulice, jak si to drandí nazpět do Afyonu. Slamák je tedy navždy ztracen, doufám, že aspoň Myšák nebude navždy naštvaný a že ho to brzo přejde.   

Z Askesehiru se bohužel musíme dostat pěšky z města a narazit na cestu do Beysehiru. Je to docela daleko. Jdeme cestou přes trh, kde prodává asi 10 kamiónů jenom melouny. To je pro mě docela nepochopitelný, nechápu jak se můžou uživit. Askesehir je dost hnusný město, k vidění tu opravdu není vůbec nic. Pro místní jsme alespoň na nějakou dobu k pokoukání já s Myšákem.

Jdeme lokální výpadovkou z města na křižovatku s větší silnicí. Za chůze stopujem a máme štěstí. Bere nás nějaký Turek v rozpadlým křápu, ale to vůbec nevadí, hlavně že jede. Cestou na křižovatce vidíme jak stopují M+H, Turek jede jako šílenec, ale nakonec auto obrací a nabereme Mirka s Petrem taky. Cesta z Askesehiru vede skrz hory, autem vystoupáme do výšky 1300 metrů. Cesta je tak z půlky asfalt a z půlky obyčejná prašná cesta. Turek jede jako pominutej, na prašný to kalí asi osmdesátkou.

Je ale docela hodný a inteligentní, hází nás na hlavní tah na Beysehir, i když si kvůli tomu musel trochu zajet. Dáváme mu pohled na památku a minci, tu ovšem odmítá. Na hlavní cestě, která je v naší mapě zakreslená jako docela velká - červeně, projede tak 1 auto za 5 minut, což je na stopování docela blbý. Nakonec nás ale zase všechny 4 bere minivan, bohužel jenom 15 km do nejbližšího městečka (na turecký poměry minivesnice) jménem Sargikaragas. Vystupujeme u benzínky, kde je i menší supermarket a tak děláme nákupy. Rozhodujem se co dál, plán je už nestopovat, protože je docela už šero, ale jít se podívat do centra vesnice. Ve vesnice jdeme na pivka, já si dávám 2, Mirek s Heslem zvládnou 3.

Ve vesnici není hotel a tak jdeme spát někam na pole za ves. Vesnice asi nemá moc obyvatel, zato je pěkně roztáhlá a tak musíme jít asi tak 20 minut než dojdeme někam na okraj, kde se dá lehnout. Poprvé tedy v Turecku musím vytáhnout spacák a alumatku.

13.8. Den osmý

Spaní je docela ok, akorát mě několikrát v noci budí štěkající psi a ráno mě budí potřeba jít na záchod. Hnedka ráno tedy musím jít na pole za křoví a zjišťuji, že mám opravdu solidní průjem nebo spíše přímo brutální vodovou stolici. Dávám si tedy černý uhlí a doufám že to zabere. Jestli to nezabere do 2 dnů, budu tvrdší a nasadím na to endiaron.

Snídám špagety Heinz (který bych asi s ohledem na mojí stolici jíst neměl) a nudle. Musím jít znovu na záchod. Ach jo.

Stopování ze Sargikaradzasu je na prd, nakonec nás bere aspoň náklaďák na 20 km do jiný vesnice. Potom nás bere svým pick-upem nějaký děda, co jede se svojí ženou do Beysehiru. Jeho žena se buď po celou dobu jízdy modlí a nebo si tiše prozpěvuje, bohužel se mi to nedaří rozpoznat. Cesta je to ale příjemná, protože děda má zapnutou klimošku a tak v autě je opravdu příjemně. Je to první auto za 5 bodů. (náklaďák =1, auto =2, auto s klima = 5, auto + jídlo =10).

V Beysehiru s ohledem na moji stolici pojídám suchý chleba a razíme na otogar, kde máme sraz z druhou dvojkou. Chleba sem neměl žrát, okamžitě se mi chce srát! M+H už tam jsou a dávají si nějaký dlabanec v lokantě - turecký název pro lidovou jídelnu.

Jdeme se podívat k jezeru, zjišťujeme ovšem, že tu není žádná pláž a že voda je sladká, takže bychom se v ní dle doporučení hygieničky koupat ani neměli. Je tu stejně malá hloubka a tak koupání se ruší.

Rozhodujeme se tedy dojet do Konye, tak jdeme zpět na stop. Tam už ovšem z dálky vidíme stopovat 2 turecké dvojice. Ach jo, to vypadá na dlouho. Máme ovšem obrovský štěstí, sám od sebe nám zastavuje BMW s Turkem uvnitř. Bere nás všechny 4 až do Konya. Super! Skvělý!

Od Turka se dozvídáme, že není Turek ale Kurd, pracoval 26 let v Německu. Mluví s ním Hesl, ten z nás mluví asi nejlíp německy. Kurd to mastí kolem 130, aspoň budeme brzo v Konye. Cestou ovšem chvíli musíme jet i velmi pomalu, zavěšujeme se totiž za policejní auto, který jede asi jenom 50. Cesta je tu do kopce a tak se nedá předjíždět. My se smějeme policejní provokaci a Kurd nadává "Turkiše šajze".

Vystupujeme v centru Konye, Kurd sem kvůli nám musel zajet. Najít hotel je docela náročný. Hotely jsou totiž situovány vždy pouze v 1 čtvrti tak najít ji i s pomocí místních je vždy trošku problém. Nakonec jich pár oběháme a ubytováváme se v hotelu za 4 mil pro každýho. Pohoda, sprcha a trošku odpočíváme. M+M+H jdou do města. Já jsem dost unavený a navíc s tím průjmem se mi nechce nikam chodit a tak volím klid na lůžku.

Po chvilce se ale všichni 3 vrací, jdou si pro kalhoty, aby se mohli podívat do mešity. Taky zjistili, že představení tančících dervišů stojí nemuslimských 15 $ a že je to komerčácký představení pro tlustý vepřouny a amíky. Pro chudý český studenty je 15 dolarů hrozně moc a tak na to všichni 3 kašlou.

14.8. Den devátý

Moje noc nebyla bohužel nic moc, asi v 6 jsem se vzbudil a musel jít vykonat průjmovou potřebu a od té doby jsem už neusnul. Vstáváme docela brzo, asi v 9 a už v deset vyrážíme na prohlídku města, což je asi náš rekord. Konya je docela rušný město. Jezdí tu i tramvaje, vozy vypadají ovšem tak, že by mohli hrát klidně v nějakém meziválečném filmu, ani nemají klimošku.

V Konye prohlížíme místní mešity, většina je jich o dost menší než ty istanbulské, zato tu mají o dost hezčí a příjemnější perské koberce. Bohužel rozdíl mezi těmito mešitami a istanbulskými je i v tom, že zde nepůjčují sukně, a tak musíme chodit v kalhotách. Sice je docela  vedro, ale v kalhotách se udělá takový mikroklima a tak se to dá docela i snést.

Naše prohlídka pokračuje muzeem dervišů. Vstupný je 1,5 melounu, prohlídka stojí docela za to, na rozdíl od peněz vyhozených za prohlídku istanbulské Aye Sofie. Ve své hrobce přikrytou velkým turbanem tu leží i derviš všech dervišů. Je tu šíleně moc turistů. Pak ještě jen tak procházíme městem a nasáváme atmosféru turecké Anatólie. Zajdeme i do čajovny, kde si včera zbylá trojka beze mě začadila vodní dýmku. V čajovně mají jenom turecký čaj, žádný jiný. Já s Mirem si dáváme po dvouch, Myšák asi škudlí a tak si dává jenom jeden. Jeden čajík stojí po celým Turecku asi stejně, tj. 150 tis. Pro tureckou vládu možná platí stejné přísloví, jako máme my s pivem.

Po čajíčcích se vracíme do hotelu, převlíkáme se z kalhot do kraťasů a platíme. Ještě si preventivně skáču na záchod, ale protože jsem již od včerejška večer nic nejedl (nepočítaje asi 15 tabletek černého uhlí), nemám možnost zjistit kvalitu mé stolice.

Jdeme na otogar, kde kupujeme lístek do nejbližší vesnice (tedy podle naší mapy). Je to asi 25 km a lístek stojí asi 1 000 000. Nikdo ovšem nechápe, co tam chceme dělat, všichni prodejci se nás snaží přesvědčit, že je to hrozná díra a že rozhodně máme jet autobusem dál. To my ale nechceme, potřebujeme se totiž jenom dostat z města, abychom mohli stopovat dál.

Vystupujeme tedy v totální díře, je tu hrozně velký množství rozbořených domů a ještě vetší množství dětí hrajících si na ulici. Jdeme ale na stop, M+H stopujou před námi a  Já s Myšákem, protože tu není už dost místa za nimi, musíme ale ujít tak 500 metrů až přes železniční nájezd, kde je další dobré místo pro stopování. Stopujem tak 20 minut a zastavuje nám starý VW. Docela pohoda, chlápek jede až do Karamanu, takže nastupujeme. Je to starý dědula, typuju tak kolem 70, zato svoji starou skořápkou to pěkně kalí 120, a tak cesta příjemně rychle utíká.

Anglicky neumí ani trochu, umí tak deset slovíček francouzsky. Já sedím v předu a pokouším se vést nějakou konverzaci. Používám k tomu všechny světové jazyky co znám, nejčastěji ovšem světový jazyk ručtiny (odvozeno od slova ruka). I přesto, že Turek žádný jazyk neuměl, docela dobře jsem si s ním pokecal. Petr se mu v jednu chvílí vnutí s kazetou český hudby - s Krysařem. Turek  to nejdříve zapne docela dost nahlas, ale asi po 10 sekundách to ztlumí tak, že to není ani moc slyšet. Velká Alláh mě vyslyšel, protože poslouchat Krysaře s Lucií Bílou fakt nemusím. Hudba z Krysaře se kvalitou podobá moji momentální stolici.

Dědula nás vysazuje na začátku Karamanu, to je dobře, protože hlavní tah na Mut a Silifke, kam potřebujeme, vede tudy a stopovat se tu dá dobře. Je to 4 proudovka s žádným provozem, ach jo. Projede tu tak 1 auto za 2 min. Po 20 minutách stopování zastavuje turecká Dacia - Renault. Chlápek ještě vysazuje zřejmě nějakého jiného stopaře a bere mě s Myšákem. Klasika, chlápek zase neumí jiným jazykem než je turečtina. Už mě to trošku unavuje jezdit s řidičema se kterejma se člověk nemůže pořádně pokecat. No co, s každým dalším takovýmto stopem se naučím tak dalších 5 nových tureckých slovíček.

Turecká Dacia to docela mastí, ale když juknu na tacháč, zjišťuju že jedeme jenom devadesát a že rychlost mi připadá velká vzhledem ke kvalitě místní vozovky a ke kvalitě našeho auta. Turek striktně dodržuje předepsanou devadesátku, jakmile se ručička přehoupla mírně přes 90, Turek šlápl na brzdu a srovnal na předepsanou rychlost. Jede až do Silifke, což je fakt Super. Cesta je to nádherná, je tu krásná příroda. Kdo pojede do jižního středního Turecka, měl by jet asi tudy.

Cestou Turek zastavuje a jde se napít k nějaké kašně. Já ani Petr předstíráme, že nemáme žízeň, abychom nemuseli pít vodu z kašny. Po dalších 20 minutách jízdy Turek zastavuje znovu, tentokrát na večeři. Zastavuje ve vesnici, kde je tak 20 domů, 20 restaurací a 60 naháněčů. Turek vybírá jednu z restaurací a zve nás na večeři. V Turecku se takové pozvání nedá odmítnou, a proto, že bych mu asi stěží vysvětloval to, že mám průjem, pozvání přijímáme. Pokud bychom třeba odmítli, Turek by se mohl i urazit a nechat nás tady v tý ďouře napospas všem naháněčům. Dohadujeme se co objedná, nerozumíme ovšem ani slovo, jediný co pochopíme, že snad nějaký salát, jogurt a snad jehněčí či kuřecí.

Nejdříve číšník přináší salát (rajský, hlávkový salát, cibule + pokapaný citronem). K salátu se z jiné mističky přibírá jogurt. Je to všechno moc dobrý. Po pár soustech ovšem cítím, jak to v mém žaludku začíná bublat. No nic, snažím se na to nemyslet a baštím dál. Když jsme tak v půlce salátu, přichází hlavní chod- kousky masa na takovým velkým talíři. Je to hrozně dobrý, je to ovšem taky dost mastný, což můj průjem rozhodně nezastaví. No nic, co se dá dělat. Okamžitě po jídle skáču na záchod, ještě že sem si nezapomněl vzít ze stolu nenápadně alespoň 5 ubrousků, jinak bych to musel řešit rukou po Turecku. Láduju se 5-ti zbývajícími tabletami černého uhlí a doufám, že to ve mně tu hodinu a půl ještě vydrží. Nakonec jo, uhlí zřejmě zabírá a snědená potrava ve mně jede menší rychlostí.

Turek to  ve svý Dacii docela kalí, mám docela strach, ale nakonec ve 21:30 přijíždíme na otogar do Silifke. Obdarováváme mincí a pohledy Prahy, je z pohledu celej bez sebe a loučíme se.

Ihned po příjezdu na otogar vyhledávám místní tuvalét. Vyšlo to jen tak tak, ještě že to Turek docela kalil. Jet tuto cestu o čtvrthodiny déle, tak to už by pro mě bylo dost zlý.

Dáváme si čajík a posílám sms Heslovi, abych nahlásil náš příjezd a zjistil jak na tom jsou. Jejich sms nás informuje, že jsou asi 30 km za Karamanem a že dnes už nedorazej. Myšák chce razit někam za město na přespání. To ale u mě nepřipadá v úvahu, nechce se mi někam chodit s věcma a průjmem hledat místo na přespání. Přesvědčuji ho teda, že daleko lepší bude najít hotel v blízkosti otogaru. Naštěstí přesvědčování není tak složitý a za 3,5 mil pro každého nacházíme docela solidní hotel. Večer jdeme ještě obhlédnout město. Při tomto procházení jsem to už málem nevydržel, záchod jsem našel opravdu až za minutu dvanáct. Řídká stolice je aspoň k něčemu dobrá, obohacuje můj turecký slovník o nová slovíčka a věty. Tuvalét kagdi - toaletní papír a Lutfen tuvalét nerede - Prosím, kde je záchod? Ještě jsem se naučil nové slovíčko, naštěstí zatím  toto slovíčko nesouvisí s mojí stolicí. Detarjan - prací prostředek. Asi v půlnoci se vracíme  do hotelu a jdeme spát. Potíme se jako prasata, v pokoji je děsný vedro a vlhko. 

Home
4-6
7-9
10-12
13-15
16-18
19-21
21-24

 

vytvořil: skuban